O chovu a exterieru

   Zamyšlení nad chovem a  exterierem Irského coba z pohledu chovatele



Koně jsou chováni v rozmezí výšek 125cm – 160cm a v lehkém, středním  a těžkém typu. To je velmi rozsáhlá škála nabízející nesčetně kombinací jednotlivých výšek a typů. V současné době je upřednostňován střední až těžký typ v rámci  všech výšek. Jedinci se slabou kostrou nejsou pro chov žádoucí. Irský cob je kob, a tak i má vypadat. Připomíná-li postavou spíše jezdeckého koně či ponyho, svědčí to o vyšším zastoupení jezdeckých předků. Přestože takovýto koník může být na první pohled ladný, souměrný a exterierově hezký, neodpovídá typu a jeho hodnocení bude vždy nižší.
Při posuzování exterieru irského koba je třeba si uvědomit, že se jedná a o lehčí typ tažného koně, nikoli o těžší typ jezdeckého koně, v tom je veliký rozdíl.

Pro tažné koně byly zásadní jiné exteriérové prvky než pro koně jezdecké, což plynulo z jejich zaměření. Zásadní byly silné nohy s dostatečně širokým hrudníkem a mohutným, níže nasazeným krkem. To zajišťovalo výbornou stabilitu  a sílu při tahu. Hřbet byl často opomíjen, koně nebyly až tak často používáni k jízdě, aby hrozilo jejich prosednutí. U jezdeckých koní byl zásadní pevný kratší hřbet, aby bylo opotřebení co nejmenší. Proto se u irských kobů stále do určité míry toleruje právě delší volnější hřbet. Je třeba si ovšem přiznat, k čemu se Irský kob dnes nejčastěji používá – k jízdě pod sedlem. Proto je třeba chovem tento exterierový nedostatek postupně eliminovat.

 Vzhledem k faktu, že u klisen je vyloženě krátký hřbet nežádoucí – hříbě se musí do břicha matky vejít, měl by být hlavní důraz na kvalitní pevný krátký hřbet kladen především u uchovněných hřebců. Vzhledem k faktu, že uchovnění dostávají téměř všichni hřebci, jejichž majitelé o to zažádají, je především na majitelích klisen, aby velice pečlivě vybírali hřebce, který si zaslouží na klisnu pustit.

Hřebec Buster (de) 152 bodů, excelentní exteriér

Dlouhá hříva a bohaté rousy jsou impozantní... ovšem pouze na dobře stavěném krku či noze. Velice častým nedostatkem u cobů je měkčí spěnka, která je sice do určité míry tolerována, pokud je jinak noha dostatečně silná, ovšem z jezdeckého pohledu se jedná o určitý omezující hendikep snižující odolnost závěsného aparátu nohy koně. Koně, kteří mají tuto vadu výraznou, či ji předávají potomstvu, do chovu nepatří. Dlouhou hřívu a bohaté rousy lze považovat za bonus, pro chovatele by to neměl být hlavní aspekt výběru koně - ani chovné klisny ani plemenného hřebce. Kvalitu rousů a hřívy lze totiž také do určité míry ovlivnit zdravotním stavem koně, kvalitní a vyváženou krmnou dávkou s dostatkem minerálů. Kůň v dobrém typu koba s dostatečně mohutnou kostrou ovšem s méně bohatými rousy je z chovatelského hlediska podstatně přijatelnější než kůň s bohatými rousy a hřívou až k zemi, který postavou připomíná achaltekince.

Charakter a jeho posouzení na svodu

Mnoho majitelů odjíždí ze svodů nespokojeno s hodnocením svých koní. Pokud je kůň neposlušný, jeho bodové ohodnocení se velmi razantně snižuje. U dospělých hřebců dojde buď přímo k jejich vyloučení (rejected) nebo snížení bodového zisku o mnohdy více než 10 bodů. U hříbat jsou komisaři mírně shovívavější, nicméně od druhého roku věku je již třeba, aby kůň dokázal v klidu stát při posouzení, jít vedle vodiče krokem a klusem.
Stejně jako v minulosti je na charakter koní kladen velký důraz. Irského coba si i dnes pořizují lidé především jako rodinného koně spolehlivého i pro jejich děti. Vzhledem k tomu, že charakter koně se z velké části dědí, není tedy žádoucí uchovňovat vzpurné a nezvladatelné jedince.  Jinou otázkou je zvládnutá příprava koně na svod. Opravdu nestačí koně doma občas povodit a trochu si s ním zaběhat. Kvalitně připravený kůň by se měl mít možnost setkat s cizími koňmi, zvyknout si na cizí místa a lidi. Čím častěji koně zvykáme na různorodé podněty, tím více snížíme riziko přehnaných reakcí při předvádění. Velmi častá věta nespokojených chovatelů « ...když on to doma nedělá » svědčí především o nezvládnuté přípravě.

Pár slov o chovatelské zodpovědnosti

Je na majiteli klisny, zda ji připustí, či ne. Pokud se ovšem pro připuštění rozhodne, pak je odpovědný za svůj chovatelský produkt – hříbě, které by mělo mít předpoklady chovné kvality a být pro plemeno přínosem.  U cobů platí stejné pravidlo jako u kteréhokoli jiného plemene – «paretovské » 60 : 40, tedy  60% genů předává matka, 40% otec – ze špatné klisny skvělého potomka nedostanete ani puštěním sebelepšího hřebce. Podíváme-li se ke zkušeným chovatelům (nejen) irských kobů na západ, pak zjistíme, že jen velmi málo obměňují základní chovné stádo klisen, zatímco hřebce po několika letech prodávají  a nahrazují. Chovatel by se měl vždy snažit o hříbě, které bude bezproblémové a dobře prodejné, a to i v případě, že si hříbě má v úmyslu ponechat – tato předsevzetí se totiž velice často mění. Je třeba si uvědomit, že čím kvalitnější kůň, tím bude nejen vyšší jeho prodejní cena, ale také šance prožít spokojený život u lidí, kteří si budou kvalitního koně vážit.