Zamyšlení nad chovem a  exterierem Irského coba z pohledu chovatele

Tradiční irský cob je středně velký, středně mohutný souměrný kulatý kůň s dobráckým charakterem, jehož typickým znakem jsou rousy v dolní části končetin, strakatost a bohatá hříva a ocas.

Koně jsou chováni v rozmezí výšek 110cm – 160cm.  Irský cob je mohutný, se silými kostmi, širokým kulatým hrudníkem. Koně v lehčím typu nejsou v chovu žádoucí. Irský cob je kob, a tak i má vypadat. Připomíná-li postavou spíše jezdeckého koně či ponyho, svědčí to o vyšším zastoupení jezdeckých předků. Přestože takovýto koník může být na první pohled ladný, souměrný a exterierově hezký, neodpovídá typu a neměl by být v chovu.
Při posuzování exterieru irského koba je třeba si uvědomit, že se jedná a o lehčí typ tažného koně, nikoli o těžší typ jezdeckého koně.

Pro tažné koně byly zásadní jiné exteriérové prvky než pro koně jezdecké, což plynulo z jejich zaměření. Zásadní byly silné nohy s dostatečně širokým hrudníkem a mohutným, níže nasazeným krkem. To zajišťovalo výbornou stabilitu  a sílu při tahu. Hřbet byl často opomíjen, koně nebyly až tak často používáni k jízdě, aby hrozilo jejich prosednutí. U jezdeckých koní byl zásadní pevný kratší hřbet, aby bylo opotřebení co nejmenší. Proto se u irských kobů stále do určité míry toleruje právě delší volnější hřbet. Je třeba si ovšem přiznat, k čemu se Irský kob dnes nejčastěji používá – k jízdě pod sedlem. Proto je třeba chovem tento exterierový nedostatek postupně eliminovat.

 U klisen je vyloženě krátký hřbet nežádoucí – hříbě se musí do břicha matky vejít, měl by být hlavní důraz na kvalitní pevný krátký hřbet kladen především u uchovněných hřebců. Vzhledem k faktu, že uchovnění dostávají téměř všichni hřebci, jejichž majitelé o to zažádají, je především na majitelích klisen, aby velice pečlivě vybírali hřebce, který si zaslouží na klisnu pustit.

Hřebec Buster (de) 152 bodů, excelentní exteriér

Dlouhá hříva a bohaté rousy jsou impozantní... ovšem pouze na dobře stavěném krku či noze. Občasným nedostatkem u cobů je měkčí spěnka, která je sice do určité míry tolerována, pokud je jinak noha dostatečně silná, ovšem z jezdeckého pohledu se jedná o určitý omezující hendikep snižující odolnost závěsného aparátu nohy koně. Dlouhou hřívu a bohaté rousy lze považovat za bonus, pro chovatele by to neměl být hlavní aspekt výběru koně - ani chovné klisny ani plemenného hřebce. Kvalitu rousů a hřívy lze totiž také do určité míry ovlivnit zdravotním stavem koně, kvalitní a vyváženou krmnou dávkou s dostatkem minerálů a péčí. Kůň v dobrém typu koba s dostatečně mohutnou kostrou ovšem s méně bohatými rousy je z chovatelského hlediska podstatně přijatelnější než kůň s bohatými rousy a hřívou až k zemi, který má slabou kostru a je v jezdeckém typu.

Charakter coba

Chrakter coba je základem jeho vzrůstající obliby. Kůň je obvykle klidný, vyrovnaný, přátelský a nekonfliktní. Pokud lze v nějaké oblasti udělat kompromis, neměla by to být tato oblast. Bohužel většina chovatelů, kteří se zaměřují pouze na původy a exteriér, jak českých, tak velkých britských, tuto oblast opomíjí. Pokud s koňmi opravdu poctivě nepracují, nejezdí pod sedlem, nepoužívají je pro práci např. k výcviku apod, je téměř nemožné skutečný charakter a pracovní morálku koně poznat. Pro většinu hobby majitelů je to však především tato vlastnost, která je tou nejdůležitější - zda je kůň bezpečný pro dítě, jednoduchý na manipulaci i ježdění. 

Při výběru chovného páru - hřebce a klisny, by měla hrát vedle exterieru nejdůležitější roli přověřenost koní pod sedlem. Hřebec i klisna musí být dobře jezditelní, popř. zatahaní. Připouštět hřebcem, který je nevychovyný a nemá pracovní zkušenosti nedoporučujeme. V Anglii je to sice běžná praxe, ovšem tam také nemají problém koně vyřadit z plemenitby a nevhodné jedince poslat do masného průmyslu, zatímco v Čechách je rádi zachraňujeme, převychováváme, omlouváme a zařazujeme do chovu.